Docela vysoká holka s velkou závislosti na kávě, která nepohrdne cigaretou a dobrou dávkou poezie. Většinou píše o neopětovné lásce, smrti a štěstí. Ráda se seznamuje s umělci, kterým často podlehne a stávají se jejím pramenem inspirace pro básně. Říka osobě, že je dítětem melancholie, protože většinu času poslouchá smutné písně. Miluje hraní na klavír a maluje docela ujetý věci. Studuje kreativní psaní a doufá, že to jednou dotáhne na slavnou spisovatelku.“
Anežka Ficová
Anežka – má ráda švestky a pivo, ale ne švestkový pivo. Studuje Literární akademii, kde ji údajně mají naučit, že tvůrčí krize neexistuje, ale zatím je celý její skorodospělácký život taktrochu krize (Noemi ji ujišťuje, že krize jsou dobrý, tak snad je to dobrý). Opakování ročníku ve škole se už jeví jako její koníček, ale co by to jinak bylo za život rozervaného básníka. Její rodiče patrně moc nečtou poezii, ani životopisy básníků, jinak by ji ve studiu tak nadšeně nepodporovali.
Dominika Moravčíková (3. 4. 1992) pochádza zo Strečna. Od októbra 2019 je doktorandkou Ústavu hudební vědy na FF UK v Prahe a študuje hudobné vzdelávanie rómskych detí na Slovesku. V roku 2019 sa stala laureátkou súťaží Poviedka a Básne SK/CZ. V roku 2020 absolvovala tvorivú rezidenciu Kina Úsmev v Košiciach a tvorivú rezidenciu TROJICA AIR v Banskej Štiavnici, a debutovala so zbierkou básní Deti Hamelnu vo vydavateľstve Skalná ruža. Momentálne pracuje na prozaickom debute. (https://www.psivino.cz/1133-2/)
Shahab Tolouie – Íránský skladatel, kytarista a zpěvák Shahab Tolouie patří do skupiny hudebníků, kteří čerpají inspiraci v tradiční hudbě své rodné země. Jeho unikátní hudební styl lze nejlépe klasifikovat jako world fusion, on sám jej nazývá Ethno Flamenco nebo Persian Flamenco Fusion. V hudbě kombinuje tradiční perskou hudbu, španělské flamenco a prvky jazzu.
Pavel Novotný (1976) Působí jako vedoucí Katedry německého jazyka TUL. Píše poezii a písňové texty, vydal básnické sbírky “Sběr”, „Mraky“ a „Havarijní řád“ a společně s Helenou Skalickou prózu „A to si pak můžeš řikat, co chceš“. Jeho celoživotní tvůrčí projekt tvoří „Tramvestie“, v principu nekonečný soubor zvukových a textových záznamů, mapujících tramvajovou jízdu mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou. Společně s Jaromírem Typltem jevištně zpracoval dadaistickou skladbu Kurta Schwitterse “Ursonate”. Pro ČRo3 vytvořil řadu radiofonických kompozic (např. „Vesmír“, „Tramvestie“, „Promeření“). V německém nakladatelství Arco vydal dizertační práci o literární koláži a montáži a zabývá se teorií akustické literatury. Překládá především z němčiny (H. M. Enzenzberger, Gerhard Rühm, Konrad Bayer, Volker Braun, Anja Utler a.j.) Zatím posledním překladem je antologie Wiener Gruppe (společně s Nikolou Mizerovou, Rubato 2015)
Kateřina Ká (Lektorka) vystudovala FF UK a žije v Praze, kde tráví dny zejména před tabulí. Po nocích čte, případně stříhá koláže. Příležitostně se věnuje slam poetry.
Oldřich Janota: Básník, hudebník, překladatel, vystudovaný žurnalista, v dobách totality noční hlídač či topič Oldřich Janota (*27. srpna 1949 v Plzni) napsal první písně na sklonku 60. let. Nejdříve vystupoval jako osamělý písničkář, později coby člen folk-rockové kapely Pentagram. Folkovou škatulku definitivně přerostl, když v roce 1979 sestavil dodnes kultovní skupinu Mozart K. V první polovině 80. let se Janota stal jaksi mimoděk jedním z nejpopulárnějších písničkářů, ale věhlas a halas nesvědčil jeho neprvoplánovým vizím. Raději opustil písničkovou formu a v triu s Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem se vrhl na novátorské experimenty s přednatočenými pásky. Pak jakoby si dopřál čas na rozmyšlenou. Na přelomu 80. a 90. let se vrátil k akustickým nástrojům a spolu s Irenou a Vojtěchem Havlovými se vydával na výlety do hájemství soudobé „vážné“ hudby. V posledních letech uzavírá kruh a hraje většinou sám s kytarou.
Básník a prozaik, pokračovatel reynkovské linie české poezie. Jeho básnické texty byly přeloženy do angličtiny, němčiny, francouzštiny, ruštiny, polštiny, španělštiny či italštiny. Narodil se 8. října 1962 v Praze. Po absolvování Vysokého učení technického pracoval jako vychovatel v ústavu pro mentálně postižené a v domově důchodců, redaktorsky působil v časopise Velehrad, publikoval v Revolver revue, Voknu, Literárních novinách a v Souvislostech. Už v roce 1989 mu ve společné sbírce Básně (s Bohdanem Chlíbcem a dalšími autory) vyšla jeho první poezie. Debutoval sbírkou Vlál za mnou směšný šos (Křesť. akademie, KDM a KRUH, 1994), v níž s lehkým odstupem kritizuje duchovně vyprázdněnou dobu. Kritik Jiří Trávníček ho nazval metafyzickým venkovanem, motivy syrové krajiny s biblickými symboly jsou Kolmačkovým začátkům vlastní. O dva roky později vyšla sbírka v novém vydání, následoval soubor Viděl jsi, že jsi (Petrov, 1998). Nejintimnější sbírka Moře (Triáda, 2010) sklidila nadšení u kritiků. Zatím poslední básnická sbírka Pavla Kolmačky nazvaná Wittgenstein bije žáka (Triáda, 2014) má lehce kritický tón, v němž se vedle tradičního venkovského hloubavého akcentu objevuje odraz popkultury; zatímco před patnácti lety se Kolmačkův svět odehrával nad elektrickými kamínky, dnes už do něj vstoupily i mobily. „MĚLI JSME DĚTSTVÍ. / Jednou jsme se probudili / bezdůvodnou tíží. Cítili, že sklepní přízrak / proleze ventilací. Ochránily nás obrázky s mikymauzi.“ CzechLit – FOTO DIRK SKIBA
Luboš Y. Koláček – básník, spisovatel, novinář (šéfredaktor, redaktor, reportér, fotoreportér), scenárista, fotograf, moderátor, herec, knižní nakladatel
Titul: Mgr., ročník 1960; původem z Brna, dnes žije na rekonstruovaném barokním zámečku (někdejší pivovar) v Olovnici u Kralup nad Vltavou, v Praze a Liberci
Básník (publikoval v řadě sborníků: Stavitelé chrámu poezie, Řeka úsvitu, Almanach české poezie, Doteky krásného umění aj a periodik, opakovaně v Divokém víně, původní sbírka – průřez básní od 16 do 61 let – s názvem „Areál. Remi Apostremi Niscence“). Pravidelně se svými verši vystupuje v pořadech středočeské Obce spisovatelů (naposledy: Jarní matiné, Letní matiné) a dalších obdobných akcích, například v pořadech pražské literární kavárny Duše v peří či pořadu Slova mají křídla, obvykle s kamerovým záznamem zveřejněným na internetu. Koláčkovy verše recitoval svého času i legendární Mirek Kovářík ve svém pořadu Zelené peří v pražské Malostranské besedě. Jako spisovatel je autorem zhruba padesáti knih (literatura faktu, historické romány…); novinář (redaktor, reportér, šéfredaktor), dnes nezávislý publicista (dlouholetý člen Syndikátu novinářů ČR); filmový, televizní a rozhlasový scénárista; fotograf (dlouholetý účastník Czech Press Photo), herec a moderátor. Člen Evropského řádu rytířů vína (Ordinis Equestris Vini Europae). Svého času soukromý nakladatel (nakladatelství „Yetti“ Brno), dnes jednatel, šéfredaktor a spolumajitel pražského nakladatelství Bondy. Dlouholetý člen Syndikátu novinářů, Klubu autorů literatury faktu (KALF) a Obce spisovatelů ČR. Držitel prestižní ceny za literu „Prémie Miroslava Ivanova“ (2008), opakovaně literární „Ceny E. E. Kische“, ceny „Nejlepší povídka roku 2013“ České společnosti Sherlocka Holmese, držitel Ceny Nadace Jana Bauera „Literární pohár Jana Bauera za rok 2017“ („…za knihu Sex a erotika v dobách Karla IV. s přihlédnutím k celé jeho dosavadní tvorbě“); jako básník zejména držitel „Mobelovy ceny za rok 2019“ aj.
Vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně, obor „filozofie – ekonomické vědy“; paralelně studovanou KU v Praze, obor „orientalistika-sinologie“ nedokončil. Posléze vystudoval Muzejní propedeutiku (2013) a svoji třetí VŠ, pětileté studium na FTVS Karlovy univerzity, obor „Jóga a jógová terapie, Indická filozofie; Speciální TV“, úspěšně dokončil roku 2017. Aktuálně průběžně studuje i přednáší na Katedře filozofie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se posledním rokem (čtyřleté kombinované studium) připravuje na obhajobu „malého“ (PhDr) i „velkého“ (doktorát věd s titulem PhD) doktorátu z filozofie pod vedením profesorky PhDr. Anny Hogenové, CSc. Téma doktorské práce: Východ a Západ a Poznávání.
Nela Bártová (*1998) vystudovala Ateliér Sochařství 2 na FaVU VUT v Brně a nyní pokračuje ve studiích na pražské AVU. Působí v opavském spolku Bludný kámen, který se zabývá současným uměním a experimentální hudbou. Tvoří vizuální část audiovizuálního elektronického dua Lowmoe a občasně mixuje kolotočářské tekno, ale také ambientní zvuky. V ostravském nakladatelství Bílý Vigvam jí letos vyšla debutová sbírka Na konci chodby je ráno. Ve svých dílech Bártová zpracovává témata týkající se člověka ve vztahu k přírodě a jeho fungování v současném světě. V průřezu její tvorbou se objevují prvky koláže, které využívá v různorodých formách, především v kombinaci médií, se kterými pracuje.
Lydie Romanská (1943, Polanka n.Odrou), básnířka, spisovatelka, překladatelka, editorka, místopředsedkyně Obce spisovatelů: žije v Ostravě, kde se podílí na literárním životě OS moravskoslezské oblasti. Zároveň je členkou Českého centra mezinárodního Pen klubu a mimořádnou členkou Spolku slovenských spisovatelů. Ve své bibliografii má osmnáct knížek veršů, knihy povídek, romány a knihy populárně naučné. V koronavirovém roce 2020 vydala prozaickou knížku o nejmenších bytostech přírody Dveře do zahrady s doslovem prof. Václava Větvičky, román Kletba podle Justiny (Ze Slezska 1915-2015) a editovala soubor sta nových povídek členů OS a jejích příznivců žijících na území Česka, Slovenska a dalších evropských i zámořských zemí, napsaných v době nouzového stavu – Dekameron 2020.
Ukázky přednesu:
dále:
Lenka Kuhar Daňhelová je básnířka, prozaička, výtvarnice, překladatelka, dosud vydala čtyři básnické sbírky a jeden román, spolu s překladovými tituly celkem dvaadvacet knih.
Zita Izsó je básnířka, překladatelka, dramatička, redaktorka. Překládá z angličtiny, němčiny, francouzštiny a španělštiny. Dosud vydal tři básnické sbírky. Její básně byly přeloženy do více než 10 jazyků.
Básnířka, prozaička, autorka divadelních her. Držitelka německé ceny Huberta Burdy (2003) a Magnesie Litery (2014) obsadila druhé místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka (2006). Její básně a hry vyšly v němčině, angličtině či slovinštině. Narodila se 12. 4. 1976 v Praze.
Absolvovala tvorbu písňového textu a scénáře na Konzervatoři Jaroslava Ježka a Českou zemědělskou univerzitu. Debutovala sbírkou Ludwig (Klokočí, 1999), jejíž název i obsah vzdáleně inspirovala postava Ludwiga ze hry Thomase Bernharda. „V básnické sbírce Ludwig čiší z každého slova nastartovaná destrukce a s tímto pohybem jako by se sunuly zároveň celé obrazy do jiných míst a jiných těl,“ píše o ní Marie Langerová v Lidových novinách.
Druhá sbírka Není nutné, abyste mě navštěvoval (Klokočí, 2001) se zbavila spoutanosti uměleckými vzory. „Na místě dřívějších reálných postav a konkrétní městské nebo přírodní scenérie vyrůstá opuštěný dům a v něm zaprášený pokoj „na kraji čehokoli“. V blednoucích obrysech věci, které jako by se propadaly do snu, zůstává posledním záchytným bodem slovo a verš Žiji v jazyce, do něhož / ukládám veškeré dění,“ píše Radim Kopáč.
Prózy shromážděné v povídkové sbírce Noci, noci (Torst, 2004) spojuje postava Anny s autobiografickými rysy, která se nejprve snaží vyrovnat s traumaty z dětství, aby posléze zkoušela (spíš neúspěšně) navazovat vztahy s muži. Rudčenková je v ní svébytná, promlouvá o všednosti, ale ostře a bezmála útočně, ani její milenci si před ní nemohou být ničím jistí – tím méně tím, že je nezařadí do své literatury: „Ženská literatura začíná být dobrá tam, kde přestává řešit, že je ženská. Rudčenková to neřeší, prostě je. Číst ji znamená poslouchat, jak vypráví o sobě. Dokonce i když se snaží mluvit za víc lidí, mluví jenom ona. Neumí jinak,“ píše Štefan Švec v Právu. Následovala básnická sbírka Popel a slast (Klokočí, 2004) a s odstupem Chůze po dunách (Fra, 2013), v níž vycházejí básně z let 2008 až 2012. Za sbírku získala autorka Cenu Magnesia Litera 2014 v kategorii poezie. „Z básní čiší pečlivost, obezřetnost, trpělivé promýšlení. Základ většiny z nich tvoří pohyb, konkrétně chůze. Chůze funguje jako zdroj vnitřní síly, kterou tepe celá navenek klidná a trpělivá sbírka,“ píše Markéta Kittlová na iLiteratuře.cz. Rudčenková je také autorkou čtyř divadelních her, za Niekur získala 2. místo v Ceně Alfréda Radoka, uvedlo ji pražské Divadlo Ungelt.
Daniela Radecký ( PhDr. ) je dcerou básníka a výtvarníka Josefa Honyse. Vystudovala FFUK, obor historie – filozofie. Působila jako překladatelka, průvodkyně a vysokoškolská pedagožka. Její překlady vycházely časopisecky, v roce 1987 získala od Sdružení českých překladatelů druhou cenu za překlad prózy Jurije Bondareva – Okamžiky. Je předsedkyní sekce Asociace průvodců České republiky pro kraj Vysočina.V současné době příležitostně přednáší v galeriích výtvarného umění (Havlíčkův Brod, Most), zabývá se nejen problematikou díla Josefa Honyse, ale i literárním a výtvarným experimentem šedesátých let dvacátého století. Zaměřuje se též na problematiku žen ve společnosti, jak v minulosti, tak i v současném světě. Píše básně a povídky. .Je autorkou knihy „ Josef Honys, vzpomínky na malíře a básníka “, která vyšla v roce 2019. Opakovaně se zúčastňuje celorepublikového Dne poezie ve spolupráci s Pražským klubem spisovatelů a Dialogem na cestě v Karlíně.
Laura Trenčanská studovala pod vedením Václava Stratila na brněnské FAVU a následně na navazujícím magisterském studiu v ateliéru malba II Vladimíra Skrepla na AVU . Ve své tvorbě se zabývá komponování narativního textu a videa v rámci prostorové instalace – vystavovala v Berlíně, v Brně, Praze nebo v Bratislavě- své filmy prezentovala na festivalu B16, Marienbad film festival, Foto festival Uničov, publikovala na digitální kurátorské platformě pro současnou poezii Psí víno, v roce 2016 se účastnila rezidence Athény Partahhiana a v roce 2021 rezidence XY v Olomouci www.lauratrencanska.com
David Helán rozpracovává autorsky komponovanou metodu, vycházejcí z abstraktně, striktně jazykovědomého vnímání světa, jehož jakoby je třeba kontinuálním způsobem rozplétat, nebo chcete-li rozeprogramovávat, aby tak zaobýval jistý lingvistický metasvět. Rozptyl jeho tvorby je velmi široký, zahrnuje nejrůznější performance, video-performance, akční umění, instalace, práci s fotografií, výtvarným uměním i novými médii a jejich fúzemi.
Medicína, umění a záliba v přírodních vědách jsou spojené nádoby tvorby spisovatele Bohumila Ždichynce. Vystudoval Lékařskou fakultu UK v Praze (MUDr., CSc.), postgraduální specialista v interní medicíně a vědecký pracovník. Napsal několik desítek knih především v žánru filosofické poezie a esejů, rovněž několik prozaických knih a děl v oblasti literatury faktu. Je členem Pražského klubu spisovatelů OS a KALFu. Podílel se texty v řadě básnických almanachů a je editorem a spoluautorem knih poezie a prózy Doteky Francie (Vyd. XB-1, Praha 2016), Doteky krásného umění (Bondy, Praha 2018), Dnes ještě nezapadá slunce nad Železnými horami (Vyd. Město Chotěboř 2019), Bytost jménem Láska (Epika, Jindřichův Hradec 2020) a O hledání a nalézání (Bondy, 2021). Žije a pracuje v Praze. Jeho knihy jsou v limitovaném nákladu dostupné na www.kosmas.cz Podrobnější údaje na wikipedii.cz, You Tube a v osobnostních encyklopediích.
Tomáš Hájek (narozen 6.1.1964 v Krnově) začal svoji publikační činnost v poezii v polovině osmdesátých let účastí v almanachu Klíčení. Po drobné sbírce Stoupání do plynu ze začátku devadesátých let přišla dvacetiletá odmlka, kdy se zabýval spíše prózou a divadlem, ale v posledním desetiletí se poezii věnuje velmi intenzivně. Vychází jeho dvě básnické sbírky, a to Planeta Euforikum v roce 2013 a básnická sbírka Útěk chaosem v roce 2017. Zúčastňuje se veřejných čtení poezie a v Almanachu české poezie 2018 publikuje tři básně
Z posledních nových uveřejněných básní:
Svatava Antošová
(foto Zdeněk Stejskal)
(3. 6. 1957, Teplice)
básnířka, prozaička a publicistka. Absolvovala gymnázium v Teplicích (1976) a Střední knihovnickou školu v Praze (1978). Poté vystřídala řadu zaměstnání (knihovnice, strojírenská dělnice, rozhlasová moderátorka, redaktorka, poštovní doručovatelka) V letech 2009-2022 byla redaktorkou Tvaru. Stála u zrodu Patafyzického kolegia Teplice (1981), na jehož činnosti se podílela až do roku 1986, kdy kolegium rozprášila StB, a od konce 80. let spolupracuje s literární Skupinou XXVI. Na přelomu 70. a 80. let zveřejňovala své básnické texty (cykly Sen o velikém uniknutí, 1977; Underwood, 1980; Encefalické probuzení, 1980) v samizdatu, po roce 1989 publikovala v desítkách novin a časopisů, sborníků a antologií. Knižně vydala básnické sbírky Říkají mi poezie (Mladá fronta, 1987),
Ta ženská musí být opilá (Československý spisovatel, 1990), Dvakrát pro přátele (Spolek českých bibliofilů, 1991), Tórana (Mladá fronta, 1994), … aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005), Vlčí slina (Protis, 2008), Dvojakost (Paper Jam, 2014; s Petrem Kurandou) a Diktátor píše báseň (Paper Jam, 2020) a prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004), Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005) a Skoby (Paper Jam, 2012). Na motivy své prózy Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala napsala divadelní hru Neříkej to mámě (Větrné mlýny, 2011). Je spolupodepsaná pod publikacemi Adresát Ladislav Verecký: dopisy Svatavy Antošové, Ivana Jelínka a Ivana Diviše (Pistorius & Olšanská, 2013) a Malé pogo pro tebe: dopisy Mirka Kovaříka Svatavě Antošové z let 1985–1993 (Adolescent, 2022). Uspořádala antologii básníků Skupiny XXVI Soví let (Protis, 2009).
Raissa Salita Rose (Raissa Andonova-Sturm)
Narodila se v Sofii v Bulharsku.
Studovala PR na Fakultě žurnalistiky a masové komunikace Sofijské univerzity a еkonomiku a management masmédií na Vysoké škole národního a světového hospodářství v Sofii.
Od roku 2013 žije s rodinou v Praze a od roku 2014 pracuje jako novinářka, píše převážně o bulharské kultuře. Na festivalu bude číst ze své sbírky Láska na každý pohled
Aaen Jan Kratochvíl (* 1980)
Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český jazyk, literatura a společenské vědy. Píše poezii a prózu, hraje na kytaru, baskytaru, didgeridoo, flétnu a další nástroje. Fotografuje, především na film. Svými texty přispívá například do mezinárodního sborníku Slovanské tradice a na kulturní server Totem.cz. Tiskem vydal tři básnické sbírky: Začátek bez konce a Konec bez začátku (2011), Zapomenuté ticho (2012) a Za horizont (2016). Web autora, kde si můžete přečíst i část jeho tvorby: http://aaen.sweb.cz
Hlasivcová Markéta (RNDr.)
narodila se a žije v Praze. Básnířka, esejistka, knihovnice. Členka Obce spisovatelů. Od roku 2003 členkou Literárně dramatického klubu Dialog na cestě (nyní o. s. Dialog na cestě), Pražského klubu spisovatelů.
Autorka 6 básnických sbírek, spoluautorka (s Janem Marunou) 2 knížek pohádek,
rozhlasových pořadů pro Radio Proglas. Spolupřispěvatelka sborníků a almanachů poezie např. Pošli to dál Věry Ludíkové, J. Halberštáta (Stavitelé chrámu poezie). Od r. 2013 pravidelně přispívá do almanachů poezie Vladimíra Stibora,
Ve spolupráci s Olgou Nytrovou a Václavem Strachotou editorka a též spolupřispěvatelka sborníků Dialog na cestě, dále spolueditorka sborníků publikovaných k výročí narození T. G. Masaryka – vydala CČSH – Kulturní rada a LHODR
Fejetony a úvahy publikovány např., v Novinách farnosti sv. Anežky české na Spořilově, v časopise Husita, v Českém zápase, v Křesťanské revui.
Stephan Delbos (* 13. 11. 1982, Plymouth, Massachusetts, USA)
Stephan Delbos, první básník – laureát města Plymouth v Massachusetts, vystudoval anglický jazyk a literaturu na Providence College (bc.), tvůrčí psaní na New England College v USA (Mgr.) a americkou literaturu a kulturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (Ph.D.). Působí jako pedagog na FF UK a Anglo-americké univerzitě v Praze. Jeho básně, překlady a eseje byly publikovány v řadě zemí. V USA vydal tři básnické sbírky: In Memory of Fire (Cape Cod Poetry Review, Hyannis, MA 2017), Light Reading (BlazeVOX, Buffalo, NY 2019) a Small Talk (Dos Madres Press, Loveland, OH 2021). Jeho hra Chetty’s Lullaby o trumpetistovi Chetu Bakerovi byla uvedena v divadle Viracocha (San Francisco, 2014) a hra Deaf Empire o Bedřichu Smetanovi v Kolovratu (soubor Prague Shakespeare Company, Praha, 2017). Za překlad Absolutního hrobaře Vítězslava Nezvala obdržel spolu s Terezou Novickou PEN/Heim Translation Grant. Kniha vyšla v nakladatelství Twisted Spoon Press (2016). Spolu s Terezou Novickou přeložil i Nezvalovu Ženu v množném čísle; překlad vydalo nakladatelství Twisted Spoon Press v roce 2021. Je překladatelem sbírky Pařížský deník české básnířky Terezy Riedlbauchové (Verse Chorus Press, 2020); editorem antologie From a Terrace in Prague: A Prague Poetry Anthology (Litteraria Pragensia 2011) a spoluzakladatelem revue B O D Y (www.bodyliterature.com).
Tereza Riedlbauchová (* 11. 1. 1977, Praha)
Na FF UK v Praze vystudovala obor český jazyk a literatura a obor francouzština, dále získala Ph.D. z české literární historie (tamtéž) a Master 2 (Sorbonna – Paříž 4). Pracovala např. jako lektorka češtiny na Sorbonně či vědecká tajemnice a zástupkyně ředitele Památníku národního písemnictví. Je editorkou odborných publikací. V roce 2006 založila asociaci Literární salon, kde působí jako nakladatelka, redaktorka a překladatelka. Vydala šest básnických sbírek, naposledy Inkoustová skvrna Karibiku (2020). Její básně byly otištěny v mnoha časopisech a antologiích v překladech do 12 jazyků. Sbírka Velká biskupovská noc vyšla v bulharském překladu (2011) a sbírka Pařížský deník v anglickém překladu v USA (2020). Překládá převážně současnou poezii, a to především z francouzštiny: knižně Alena Meas – Piliers/ Pilíře (2011) ve spolupráci s autorkou. Přeložila také básnickou sbírku ze španělštiny za spolupráce hispanistky Denisy Škodové: Elena Buixaderas – Las estrellas de Copérnico/ Koperníkovy hvězdy.
Spisovatelka María do Cebreiro Rábade Villar (Santiago de Compostela, 1976) má doktorát z literární teorie a komparatistiky. V současné době působí jako profesorka a proděkanka pro kulturu na univerzitě v Santiagu de Compostela. Publikovala již deset básníckých sbírek v galicijštině, např. O estadio do espello (1998); (nós, as inadaptadas) (2001), Non queres que o poema te coñeza (2004), Os Hemisferios (2006), Os inocentes (2014) a O deserto (2015), která získala Španělskou cenu kritiků. Její dílo bylo přeložené do několika jazyků včetně španělštiny, angličtiny, němčiny a ruštiny. Její básně se objevily v antologiích Objetos perdidos (2007, To the Wings Our Sails (2010), Breogan’s Lighthouse (2010) nebo Punto de ebullición (2015). Účastnila se také výzkumných pobytů na univerzitách v Barceloně, Zürichu, Mar del Plata, Lisabonu nebo New Yorku. Je autorkou eseje As antoloxías de poesía en Galicia e Cataluña, za kterou dostala ocenění Premio Dámaso Alonso de Investigación Filológica, a dále esejí As terceiras mulleres (2005) a Fogar impronunciable. Poesía e pantasma (2011).
Olga Nytrová (PhDr.) je spisovatelka, publicistka, vysokoškolská pedagožka. Působila jako dramaturgyně v televizi a v rozhlase. Uplatňovala se dále jako novinářka ve svobodném povolání a publikovala v řadě periodik. Napsala scénáře televizních a rozhlasových pořadů. Jako autorku ji řadu let zajímá problematika současné doby, hledání hodnot a smysluplný mezigenerační dialog. Vyšlo jí již třicet dva knih různých žánrů, z toho osm básnických sbírek a dvě odborněji zaměřené práce na pomezí poezie a teologie, dále knihy literatury faktu a dvě vysokoškolské učebnice z oblasti etiky. Vede Pražský klub spisovatelů při Obci spisovatelů a literárně-dramatický klub Dialog na cestě, který založila. Je členkou Syndikátu novinářů ČR, Obce spisovatelů, Klubu autorů literatury faktu. Od roku 2013 působí v Radě Obce spisovatelů. Podrobnější údaje o autorce naleznete na Wikipedii.cz, dále viz YouTube, kanál Dialog na cestě.
Jana Franče Jirásková (*1970) Básnířka a prozaička, která se po nepočítaně stěhováních ocitla opět v matičce Praze. Její kariéra knihovnice se, (vzhledem k pěti mateřským dovoleným), vztahuje pouze ke dvěma místům – Chrudimi a Praze Zbraslavi. Jako autorka se představila v několika sbornících poezie i prózy, samostatně povídkovými knihami ,,Kanička pošmodrchaná”, ,,Paranoidní pijavice” a románem ,,Zbláznila ses?”
Zuzana Dumková – osobitá zpěvačka, kytaristka, skladatelka a textařka v jejíž hudbě se snoubí jazz s world music, scénickou hudbou i ambientem.
https://www.zuzanadumkova.cz/
Ondřej Linhart (*1975) -básník zamrzlý samizdatovými vydáními nejen své poezie, ale také organizátor prvně-květnového čtení na Petříně
a pravidelného měsíčního pořadu s hosty v kavárně Mezi Řádky na Smíchově. Marně se snaží vydat téměř 30 let starý Deník z vojny, pracuje jako opravář hraček a na své první oficiální sbírce poesie. http://www.camelquerque.cz/
Foto: David Konečný
Petr Borkovec je básník, prozaik a publicista. Dramaturg kavárny FRA. Vydal knihy Sešit antén, Zlodějíček, Herbář k čemusi horšímu, Petříček Sellier a Petříček Bellot, Lido di Dante, nebo Sebrat Klacek.
Na pražské DAMU vystudovala loutkářství, obor režie a dramaturgie. V divadle Minor pracovala jako dramaturgyně, scenáristka a režisérka. Kromě toho také zpívala a hrála na klavír a baskytaru v rockové skupině Dybbuk, později Zuby nehty, se kterou nahrála také několik desek. V Rádiu Limonádový Joe působila jako moderátorka. V současnosti se věnuje také dabingové režii a loutkoherectví. Je principálkou spolku Loutky v nemocnici, pro tento soubor píše a režíruje divadelní hry, skládá písně a sama se účastní aktivit souboru v nemocnicích a léčebnách. Žije v Praze a má čtyři děti.
zdroj: wiki
Lukáš Tomášek (1996) žije v Praze, kde i píše a překládá. Jeho autorské texty se objevily mj. v časopisech Tvar, Host či Dobrá adresa, překlady také v knižní či zhudebněné podobě. V současnosti se zajímá o fenomény kategoriality a autorství a o nejmenované severské jazyky. Studuje komparatistiku na FF UK, pracuje jako externí nakladatelský redaktor.
Běla Čápová (1995) vystudovala etnologii na FF UK, v současné době studuje klasickou kytaru na konzervatoři v Teplicích. Publikovala haiku v publikaci Praha ve 100 slovech. Je členkou umělecké skupiny NaHajana.
Žaneta Lichtenbergová (1984 – Praha)
Vyrůstala v Líšnici a Mníšku pod Brdy. Své básně publikovala časopisecky ve Ztichlé klice, A2, Souvislostech a na internetu. V roce 2011 vydala v knižní edici časopisu H_aluze básnickou sbírku Ptáci vykolejili z brázd. Celý profesní život pracovala v knihkupectví, nyní je šťastná v libereckém antikvariátu.
Žije v Jablonci nad Nisou.
Sabrina Karasová, narodila se v Mostě, žije v Praze, v Plesné u Chebu a ve snu. Všechno tyto kraje má zaryté pod kůží. Vydala pět sbírek poetických textů, ale to už je dávno. Živí se psaním.
Karel Kuna (*1970) vystudoval na Univerzitě Karlově v Praze biologii a matematiku. V divokých devadesátých letech pracoval jako novinář v tiskové kanceláři a reportér v týdeníku. Vedle povídek a publicistických textů v časopisech vydal sbírku povídek Cestou do Malšic (Mladá fronta 2003). Podle jedné z povídek natočil Jan Prušinovský film Nejlepší je pěnivá. V roce 2021 v nakladatelství Paper Jam vydal sbírku povídek Agentura, ve stejném roce s Igorem Malijevským napsal divadelní hru Červená linie. Blíženecky rozkročen mezi kavárnou a hospodou, městem a venkovem, prací v bance a bagrováním tůní věří, že knížky jsou jedna z nejlepších cest k sobě i k lidem. Proto je rád čte a píše.
Autorem fotografie je Igor Malijevský.
Petula Heinriche (* 1957 v Praze na Malé Straně) chtěla studovat zahradní architekturu, ale skončila na pozici IT analytika v bance. Trochu fotografuje a trochu píše; vystavuje v rámci cyklu Praha fotografická, podílí se autorsky i redakčně na vydávání Obecních novin Malé Strany a Hradčan. Svou poezii a drobnou prózu vkládá do virtuálního světa, s výjimkou tematické sbírky pro transgenderový seminář. Svou erotickou poezií je zastoupena v Almanachu Liter Art #1, Napsáno dechem. Pracuje pro malostransko-hradčanský občanský spolek a exhibuje na pražské Juditině věži, kde s Martinem Zborníkem uvádí pravidelný pořad prózy, hudby a cestovatelů. Miluje kočky a jižní Čechy, odkud rodem pochází. Průběhem času se stala otcem dcery a syna.
Alena Vávrová dosud žije, pracuje a tvoří ve Františkových Lázních, kterých je velkou patriotkou. Vystudovala na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor český jazyk – výtvarná výchova (Mgr.). V uměleckém životě enklávy západočeských lázeňských měst patří Alena Vávrová k osobnostem z nejvýraznějších. Záhy po účasti v mladofrontovním sborníku Klíčení (1985) vydalo Západočeské nakladatelství v Plzni její knižní prvotinu Druhotina (1986). Značný ohlas měla další kniha básní Nahatma vydaná nakladatelstvím Československý spisovatel (1989); autorka za ni získala Cenu Pražské imaginace z Nadace Bohumila Hrabala. Ozvou na tento úspěch i na přátelství s B. Hrabalem je sbírka Soukromá Hrabaliana (1998)[1]. Ocenil ji Václav Havel, Josef Škvorecký a Zdena Salivarová.
Zároveň Vávrová vydává jako jediná žena knihu básní věnovanou vínu s předmluvou a kolážemi Miroslava Horníčka – Modrý pierot aneb Poháry plné cherubínů (2001). Jestliže jsme zmínili svébytné postavení Aleny Vávrové v uměleckém životě západočeských lázní, o to méně nadneseným nám připadá název jiné básnické sbírky Mé a Františkovy aneb Z jiného světa (1993). Vávrové básnické stopy najdeme i ve sbornících Milostné mosty (1992) a Krajina v nás (1993), vydanými plzeňským Střediskem západočeských spisovatelů. Oddíl básní Carmina Burana, který autorka publikovala v almanachu ADIEU 2000, je částí obsáhlejší (dosud) rukopisné sbírky Poetické teroristické komando. Dále pak Vávrová vydala roztomilou bibliofílii, ručně šitou – Marcikáj aneb Čajovou báseň (1999), kterou do své antologie o čaji PIJU ČAJ, převzal básník Ludvík Kundera (Atlantis 2003 Brno). Ihned byla rozebrána její pozoruhodná kniha pro rodiče s dětmi Rodinné balení /all inclusiv (2001). Následovaly troje básnické miniatury, Záložky, které si 2x sama ilustrovala. Dále pak rozsáhlejší kniha Síť plná rybářů, kniha plná smutku a desiluze (2006). Po ní přichází Vávrová s knihou básní Café Illusion a Žena nesmí maso tygra (2012). Za posledně jmenovanou sbírku byla oceněna poněkud recesní MOBELOVO cenou. Mnohé její verše byly přeloženy do různých evropských jazyků , dokonce do čínštiny a zněly i arabsky. Na vydání ve francouzštině čeká její sbírka veršů o víně Modrý pierot. Vávrová také získala cenu PLŽe (Plzeňský literární život) v roce 2011.
Její verše zněly v rozhlase,televizi a v divadle.
Za sbírku básní Harlekýn na římse byla poctěna Cenou Bohumila Polana (2014).
Alena Vávrová v roce 2015 obnovila Literární Františkovy Lázně, které od roku 2016 do roku 2019 spoluorganizovala jako česko-německý literární festival.
Autorka je aktivní členkou Střediska západočeských spisovatelů v Plzni, rovněž v PEN klubu Praha.
Alena Vávrová: Z mého deníku čtenářského, video o tvorbě autorky na https://youtu.be/-mfcDzaT-lI Projek Audio a videorchiv PEN klubu, více na Alena Vávrová | penklubcz
zdroj: wikipedia
Radek Fridrich (1. 12. 1968) vydal řadu sbírek v nakladatelství Host V zahradě Bredovských (1999), Molchloch (2004), Žibřid (2006), Krooa krooa (2011), za niž získal cenu Magnesia Litera za poezii v roce 2012. Několik jeho knih je česko-německých např. Nebožky/Selige (2011) nebo Linie S1 (2019). V loňském roce byl spolu s Danem Jedličkou editorem ročenky Nejlepší české básně 2019. Žije v Děčíně.
foto: Jan Hrouda
Radek Štěpánek (*1986), básník, redaktor, rybář. Narodil se v Prachaticích. Vystudoval mediální studia a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně, později magisterský obor Humanitní environmentalistika tamtéž. Vydal pět básnických knih, poslední u nakladatelství MUNIpress s názvem Hic sunt homines (2018). V nakladatelství Adolescent mu téhož roku vyšla básnická skladba Eroze. Spolu s Vojtěchem Kučerou pořádá od roku 2011 setkání básníků v Netolicích a na zámku Kratochvíle nazvané Děkujeme za vaše básně. Pracuje v oddělení propagace brněnského nakladatelství Host.
Vojtěch Vacek (1993, Praha) pracuje jako knihovník. Podílí se na organizaci autorských čtení. Spolupracuje na mezinárodním festivalu Den poezie. Roku 2015 vydal v edici H_aluze sbírku Schopní jsou ti s chlopní (dostupná na FB profilu autora). Publikoval v Psím vínu, Tvaru, Lidových novinách a jinde. Je spoluautor scénáře k dark fantasy tahové strategii Mystic od herního studia Pipe Dream. Hraje na basovou kytaru v kapele Představy postavy. Připravuje k vydání druhou sbírku pojmenovanou Měňagon.
Jan Škrob (1988) se narodil v Praze. Vydal básnické knihy Pod dlažbou (EMAN, 2016), Reál (Malvern, 2018) a Země slunce (Viriditas, 2021). V letech 2015 a 2019 byl zařazen do ročenky Nejlepší české básně. Za svůj debut byl v roce 2017 nominován na cenu DILIA Litera pro objev roku, v roce 2018 se stal spolu s Bastianem Schneiderem držitelem Drážďanské ceny lyriky. V roce 2019 byl za svoji druhou knihu nominován na Cenu Jiřího Ortena.
Jeho básně byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny, němčiny, polštiny, nizozemštiny, litevštiny, řečtiny a slovinštiny. Výběr přeložených textů ze sbírky Reál vydalo v roce 2020 německé nakladatelství hochroth Leipzig pod názvem off topic. Živí se jako překladatel a je členem Asociace spisovatelů.
Narodila se na západním Slovensku, ale od studií dramaturgie na pražské DAMU žije v Praze. Působila v několika pražských divadlech, Čro a ČT, učila na uměleckých školách. Věnuje se dramaturgii, produkci a kritice, píše poezii, prózu i divadelní hry. Publikuje knižně, časopisecky i na autorských internetových platformách. Už přes dekádu se věnuje „dramaturgii věřeného prostoru“, kdy vnáší umění do přírody, do objektů, zdánlivě nevyhovujících, prezentuje literaturu a umění v poli, v parku, v opuštěné kapli. Pro místní v Praze 10 festival DEN POEZIE vlastně objevila a od roku 2013 ho organizuje každoročně. Kromě něho pořádá celoroční akce v rámci Malešického literárního salonu a podzimní vystoupení literátů v rámci sousedského
festivalu Zažít město jinak.
Anna Beata Háblová – básnířka, architektka, teoretička. Publikovala básnické sbírky Kry (Mox Nox, 2013), Rýhy (Arbor Vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a básně i povídky v literárních časopisech. V kulturním centru Dominikánská 8 moderuje večery s tématy poezie, umění a architektury. Za architektonické návrhy i teoretické práce získala ceny YoungArchitectAward 2010 nebo YoungPlanningProfessionalsAward 2012. V roce 2017 jí vyšla populárně naučná kniha Města zdí o historii, interpretaci a východiscích obchodních center ve vztahu ke městu. Od roku 2018 přispívá do Ranních úvah na rozhlasové staniciČRo Vltava. Její poslední knihou na pomezí žánrů jsou Nemísta měst (Host, 2019) o opomíjených, pomíjivých a míjených místech.Je členkou Asociace spisovatelů.
foto: Ladislav Zedník
Narozen roku 1996. Píše poezii a překládá z ruštiny. Věnuje se slam poetry. Studuje rusistiku na Filozofické fakultě UK a pracuje v galerii umění Katie Feygie Art v Praze. Letos na jaře debutoval sbírkou básní Magistrála (Pointa), fragmenty ze které byly publikovány například v Literární.cz.
Narodila se a žije v Praze, je autorkou tří básnických sbírek: To kvítí (2016), Krásný je svět (2017) a Cestou tančících kroků (2019), ale i několika knih literatury faktu. Vedle vlastní tvorby publikuje rovněž překlady. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.
Narozen roku 1966 v Plzni. Vydal básnické sbírky Parapoesie (1993), Zbla (1994), Nultá táhla (1994), Za sedmero ZAin (1995), Utrum éther (1997), Mu (2010), Omamné odéry (2012), Za vyplazený jazyk (výbor z tvorby, 2016). Také sestavil antologii světové poezie Ultimátní básník u bran absolutna (2016), kde shromáždil verše svých iniciačních autorů, jako jsou Rimbaud, Blake, Rilke, Celan, Nerval, Artaud, Michaux, Gilbert-Lecomte, Mácha, Holan ad. Jeho tvorba je zastoupena v antologiích Krajiny milosti (1994), Ryby katedrál (2002), Soví let (2009), Nejlepší české básně 2010, Nejlepší české básně 2017. Publikoval v časopisech Iniciály, Tvar, Souvislosti, Pandora, Literární noviny, Host, Psí víno.
Narozený r.1974 v Praze. Celý život se pohybuje mezi Prahou a Pasekami u Sedlčan, nyní i obcí Vonoklasy, kde převážně s rodinou žije – odkud plyne i název jeho první sbírky Na zápraží (2012). V roce 1999 založil s přáteli kulturní magazín Totem.cz, jehož správu má dodnes na starosti a ve kterém je redaktorem. S přáteli koordinuje festival Den poezie. V posledních třech letech dělá přátelům www stránky festivalu Literární Františkovy Lázně, který má moc rád. Píše poezii a prózu, organizuje různá literární čtení a fotografické výstavy. Společně s Petulou Heinriche a přáteli z Totem.cz, Pismak.cz a Literra.cz organizuje jednou měsíčně od r. 2006 autorská čtení v Jindřišské věži. V květnu 2016 založil s přáteli festival Májový svět. Se rodinou a přáteli vede spolek Česká moře, v rámci kterých mimo jiné s přáteli organizuje dětské kroužky, výstavy, historické vycházky a řadu kulturních akcí. Povoláním je v současné době technik, má rád práce v zemědělství a kutilství. Má dvě děti, žije prostě jako každý, jak umí:-)
Básnířka, překladatelka, kolážistka, sémiotička, esejistka a emeritní profesorka Indiana University, Bloomington, USA, kde na katedře slavistiky vedla třicet let bohemistiku. Odešla do exilu v r. 1974, učila na univerzitách v Kolíně nad Rýnem, v Marburku, na Harvardě a na University of Virginia v Charlotesvillu. Od roku 1982 působila v Bloomingtonu. Je členkou českého a amerického PEN klubu. Opublikovala jedenáct knih existenční a metafyzické poezie v češtině (prvních šest v PmD Mnichov), vybrané básně Roztříštěné světy 1995 a sebrané básně Vzpomínky moře 2011 v Čechách. Sedm jejích knih vyšlo rovněž ve dvojjazyčných česko-anglických vydáních s vlastními kolážemi v USA a nejnověji v Čechách. Vybrané básně v angličtině The Courage of the Rainbow byly publikovány v USA 1993. Je rovněž spoluautorkou (s Clarice Cloutier) rozsáhlé dvojjazyčné, česko-anglické antologie české poezieUp The Devil’s Back: A Bilingual Anthology of 20th Century Czech Poetry, 2008. Její poezie byla přeložena do dvanácti jazyků. Vedle poezie Volková psala také rozsáhle o sémantice emotivního jazyka (Emotive Signs in Language, 1987 – pod jménem Volek), o sémiotice implikovaných hodnot a genderu v české literatuře (A Feministst’s Semiotic Odyssey through Czech Literature, 1997) a o exilu. Od roku 2000 je rovněž činná jako výtvarnice a režisérka multimediálních představení poezie. Volková obdržela několik mezinárodních cen za literaturu a kulturu. Její poezie vyšla rovněž knižně v bulharštině, v ukrajinštině, v ruštině a ve slovenštině. Více informací o Volkové je možno nalézt na www.bronislavavolkova.com
Jana Sovová (1966) je absolventkou uničovského gymnázia, olomoucké bohemistiky a olomoucké a brněnské romanistiky. Od r. 1993 žije převážně v italském Udine, kde působí jako lektorka českého jazyka a literatury. Příležitostně překládá z italštiny a je spoluautorkou tří učebnic češtiny pro cizince. V roce 2018 jí v ostravském Protimluvu vyšla sbírka Příběhy.
Vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006-2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (Dauphin, 2011), Světlo vprostřed těla (Dauphin, 2013), Les (Dauphin, 2016) a Svět: (Dauphin, 2019). Její básně byly mj. zařazeny do antologie Nejlepší české básně (2012, 2015 a 2017) a přeloženy do němčiny, polštiny, lužické srbštiny a angličtiny. Žije v Hořovicích.
Narozena v Praze, až do osmnácti let však žila v Olomouci. Původně studovala filosofii a fyziku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, nakonec absolvovala v oboru klasické filologie. Působí v Ústavu řeckých a latinských studií na FF UK. Debutovala v roce 1986 sbírkou Chvění závodních koní (1986), následovaly básnické knihy Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994), Šance (1999), Krvavý koleno (2005), Anděl na okně (2007), Tady za rohem to všechno je (2011), Mare (2013), Sestra duše (2015) a Světový orloj (2017). Je autorkou povídkových souborů Zázrak (2005) a Pasáž (2011), poté vydala prózy Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (2012) a Bizom aneb Služba a mise (2016). Její verše byly přeloženy do řady jazyků, dva knižní básnické výbory vyšly ve Velké Británii, výbor Stomach of the Soul v USA (2014). Píše také knihy pro děti (Júla a Hmýza, 2006; Egbérie a Olténie, 2011). Za knihu rozhovorů s filosofem Karlem Flossem Bůh vždycky zatřese stavbou (2011) obdržela cenu Nadace ČLF. Dvě alba z jejích básnických textů vydala Monika Načeva (Milostný slabiky, 2013; Průvan v hlavě, 2017).
foto (c) Božena Správcová
Český violoncellista František Brikcius se narodil v Praze v rodině s bohatým kulturním zázemím. Je absolventem Konzervatoře v Praze a JAMU v Brně. Dále studia ve Velké Británii a Japonsku. Věnuje se interpretaci violoncellových skladeb 17., 18., 19., 20. a 21. století. Zejména pak skladbám pro violoncello sólo. Dále se soustředí na díla českých, tzv. terezínských a současných skladatelů.
František Brikcius hraje na mistrovské violoncello “George Kriwalski” zhotovené roku 1904. Je spolu se svou sestrou Annou Brikciusovou zakládajícím členem violoncellového dua “Duo Brikcius”.Hudební spolupráce s Talichovým komorním orchestrem, klavíristou Tomášem Víškem, violoncellistkou Annou Brikciusovou, skladatelkou Irenou Kosíkovouca dirigentem Janem Talichem. Koncertní turné po České republice, Alžírsku, Bosně a Hercegovině, Bulharsku, Francii, Itálii, Německu, Polsku, Rakousku, Rusku, Slovensku, Švédsku, Turecku a Velké Británii. Více informací o Františku Brikciovi a jeho projektech (např. “Praha – Brno: 6 soudobých skladatelů pro violoncello sólo v interpretaci Františka Brikcia”, “Tartiniho L’Arte dell’Arco v interpretaci Františka Brikcia”, “7 Svící”, “Weinberger Tour”, “Duo Brikcius – 2 Cellos Tour”, “MAKANNA”, “eSACHERe”, “Festival Brikcius”) je k dispozici na webových stránkách www.Brikcius.com
Narodila se v Praze, v rodině s bohatým kulturním zázemím. Na violoncello začala hrát již v raném dětství. Je absolventkou Konzervatoře v Praze, vystupuje jak v České republice, tak i v zahraničí (Alžírsko, Bosna a Hercegovina, Francie, Německo, Polsko, Švédsko, Turecko, Velká Británie).
Anna Brikciusová hraje na violoncello, zhotovené mistrem Benjaminem Patočkou roku 1913. Spolu se svým bratrem Františkem Brikciem je zakládající členkou violoncellového Dua Brikcius.
V současné době se také věnuje spisovatelské činnosti. Viz nominace na Drážďanskou cenu lyriky a každoroční literární pořad, který se koná v rámci festivalu Den Poezie. Její básně byly publikovány v revue Souvislosti a v Revolver Revue. Více informací je k dispozici na webových stránkách http://Festival.Brikcius.com .
Narodil se roku 1959 v Praze. Básník, prozaik a překladatel. Absolvoval obor angličtina – čeština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Debutoval sbírkou básní Nucený výsek (Argo, 2003). Publikuje časopisecky (Tvar, Orientace (LN), Salón Práva, Intelektuál, Souvislosti, H_aluze, Weles, Psí víno, Dobrá adresa). Překládá z angličtiny (James Hogg – Vyznání ospravedlněného hříšníka, John Bunyan – Poutníkova cesta, Samuel Beckett – Tso, Jack Black – Nemáte šanci a další). V září 2005 mu vyšla kniha povídek Und (Argo). V prosinci 2007 vydal básnickou sbírku Deník rychlého člověka (Argo), v říjnu 2016 sbírku Textové zprávy (Novela bohemica). Žije v Praze.
Vít Janota (* 1970) vystudoval v rodné Praze Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy (obor fyzika molekulárních struktur), kde následně dva roky působil jako odborný asistent. Vystřídal různá zaměstnání, nyní pracuje jako programátor. Vydal tyto básnické sbírky (všechny v nakladatelství Dauphin): K ránu proti nebi (2002), Fasování košťat (2004), Praha zničená deštěm (2006), Miniová pole (2008), Jen třídit odpad nestačí (2011), Noc a déšť (2013) a Víkend v jakémsi Švýcarsku (2016, nominace na Magnesii Literu), Uličnice (rovněž 2016), Poslední zpráva z obleženého města (2021). Je zastoupen v rozličných almanaších, sbornících a antologiích. Občas překládá a příležitostně hraje na saxofony a klarinet. Žije v Praze.
Narozen roku 1972 v Jablonci nad Nisou, autor dvou básnických sbírek z devadesátých let a…jiné časy ( G Tisk, Liberec) a Proč. ( edice Tvary, TVAR, Praha ) a knih básnicko-prozaických textů Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005), Kostel v mlze (2008), Malé exily (2014) a Cizí země (2018) (všechny nakladatelství Cherm). Publikoval v literárních a kulturních, domácích i zahraničních, časopisech a antologiích, a jeho texty byly přeloženy do šestnácti jazyků, například do angličtiny, němčiny, španělštiny nebo arabštiny. Vystoupil na mnoha domácích a několika zahraničních básnických festivalech (Německo, Srbsko, Rumunsko, Řecko, Mexiko aj.). V srpnu tohoto roku byl hostem mezinárodního básnického festivalu Struga Poetry Evenings v Makedonii. V Rumunsku vyjde antologie jeho textů pod názvem Hotel Bristol v překladu Mircea Dana Duty. Redakčně spolupracuje s literární revue Weles, s literárně-kulturním časopisem H_aluze a jako dramaturg, organizátor a moderátor večerů poezie pak s Domem čtení Městské knihovny v Praze, AVOID Floating Gallery a kavárnou Liberál, též v Praze, dále Knihkupectvím a antikvariátem Fryč v Liberci, Světem knihy Praha ad. Žije v Praze.
Novinářka, básnířka, narozená r. 1980 ve Frýdku-Místku, od r. 1999 žijící v Praze. Vydala 6 básnických knih – dosud poslední sb. z roku 2014 s názvem Domovní schůze. Vyšel jí i prozaický debut Babi, ukaž zuby – autorka se přiznává, že na prózu bohužel nemá čas, poněvadž se „musí vysedět“. Za poezii sklidila i řadu ocenění. Publikovala v almanaších, časopisech i na internetu; v rozhlasovém archivu ČRo je k poslechu představení její tvorby v rámci pořadu Zelené peří od Miroslava Kováříka (2008). Některé básně jí též byly zhudebněny, spolupracuje s muzikanty. V létě 2015 jí vyšlo CD scénického čtení Trychtýřem do hlavy. Radana mapuje současnou literární scénu, organizuje autorská čtení zejména v Praze, Ostravě a rodném Frýdku-Místku. Miluje retrívry a bernardýny…, krade lžičky a je hrdá na svůj lašský původ. O svém údělu říká: „Býti básnířkou je permanentní stav!“
Narozen roku 1985 v Jihlavě. Redaktor Literárně-kulturního časopisu H_aluze a knižní edice H_aluze, občasný žurnalista, glosátor, recenzent, moderátor a (spolu)pořadatel kulturních akcí. Po tři roky se společně s básníkem Josefem Strakou podílel na programu Domu čtení v Praze. Od roku 2011 spolupracuje s mezinárodním festivalem Den poezie.
Vydal sbírky Spodní patra (Perplex, 2013, ilustrace Antonín Handl) a Vše o lásce (JT’s nakladatelství, 2019).