Alena Vávrová dosud žije, pracuje a tvoří ve Františkových Lázních, kterých je velkou patriotkou. Vystudovala na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor český jazyk – výtvarná výchova (Mgr.). V uměleckém životě enklávy západočeských lázeňských měst patří Alena Vávrová k osobnostem z nejvýraznějších. Záhy po účasti v mladofrontovním sborníku Klíčení (1985) vydalo Západočeské nakladatelství v Plzni její knižní prvotinu Druhotina (1986). Značný ohlas měla další kniha básní Nahatma vydaná nakladatelstvím Československý spisovatel (1989); autorka za ni získala Cenu Pražské imaginace z Nadace Bohumila Hrabala. Ozvou na tento úspěch i na přátelství s B. Hrabalem je sbírka Soukromá Hrabaliana (1998)[1]. Ocenil ji Václav Havel, Josef Škvorecký a Zdena Salivarová.
Zároveň Vávrová vydává jako jediná žena knihu básní věnovanou vínu s předmluvou a kolážemi Miroslava Horníčka – Modrý pierot aneb Poháry plné cherubínů (2001). Jestliže jsme zmínili svébytné postavení Aleny Vávrové v uměleckém životě západočeských lázní, o to méně nadneseným nám připadá název jiné básnické sbírky Mé a Františkovy aneb Z jiného světa (1993). Vávrové básnické stopy najdeme i ve sbornících Milostné mosty (1992) a Krajina v nás (1993), vydanými plzeňským Střediskem západočeských spisovatelů. Oddíl básní Carmina Burana, který autorka publikovala v almanachu ADIEU 2000, je částí obsáhlejší (dosud) rukopisné sbírky Poetické teroristické komando. Dále pak Vávrová vydala roztomilou bibliofílii, ručně šitou – Marcikáj aneb Čajovou báseň (1999), kterou do své antologie o čaji PIJU ČAJ, převzal básník Ludvík Kundera (Atlantis 2003 Brno). Ihned byla rozebrána její pozoruhodná kniha pro rodiče s dětmi Rodinné balení /all inclusiv (2001). Následovaly troje básnické miniatury, Záložky, které si 2x sama ilustrovala. Dále pak rozsáhlejší kniha Síť plná rybářů, kniha plná smutku a desiluze (2006). Po ní přichází Vávrová s knihou básní Café Illusion a Žena nesmí maso tygra (2012). Za posledně jmenovanou sbírku byla oceněna poněkud recesní MOBELOVO cenou. Mnohé její verše byly přeloženy do různých evropských jazyků , dokonce do čínštiny a zněly i arabsky. Na vydání ve francouzštině čeká její sbírka veršů o víně Modrý pierot. Vávrová také získala cenu PLŽe (Plzeňský literární život) v roce 2011.
Její verše zněly v rozhlase,televizi a v divadle.
Za sbírku básní Harlekýn na římse byla poctěna Cenou Bohumila Polana (2014).
Alena Vávrová v roce 2015 obnovila Literární Františkovy Lázně, které od roku 2016 do roku 2019 spoluorganizovala jako česko-německý literární festival.
Autorka je aktivní členkou Střediska západočeských spisovatelů v Plzni, rovněž v PEN klubu Praha.
Alena Vávrová: Z mého deníku čtenářského, video o tvorbě autorky na https://youtu.be/-mfcDzaT-lI Projek Audio a videorchiv PEN klubu, více na Alena Vávrová | penklubcz
zdroj: wikipedia